V kolektivu neprůbojnou a tichou mám doma 2x. Zpravidla čekají, že bude iniciativní ta jejich kamarádka/ky a když to tak není, tak to berou jako nezájem. Přitom sami nic moc aktivně neudělají a když prý udělají, tak ostatní chtějí dělat něco jiného. Což je normální, protože ony taky nekývnou na každou blbost (často z nich vyleze, že kamarádka si chtěla hrát, ale "blbosti", tak si raději nehrály). Člověk by musel mít hlavu jenom na řešení citových problémů svých dětí, kdyby za ně řešil všechno. Nechala bych to na dcerce, ať se s tím popere. Jen si ji vyslechla a trochu se snažila rozkrýt ten její pocit, že jí nikdo nemá rád (nehrají si s ní, neberou ji mezi sebe, co chce dělat ona...) tím, aby si sama řekla, proč si to myslí a jestli situace není způsobená něčím jiným, než tím, že ji nikdo nemá rád.