No já nevím, jak to shrnout, aby z toho nebyl několikastránkový román. Během terapie se odehraje několik příběhů, které fungují jako kousky puzzle. Ostatní ti také "přehrají" tvůj problém: vidíš, pochopíš a rozhodneš se co s tím a pak na té vybrané verzi začneš pracovat.
Nejsem terapeut, tak mohu popsat jen vlastní zkušenost a jak já to chápu:
- k nápravě manžela nedošlo - musel by chtít sám (vyřešit si svoje traumata, která zapřičiňují jeho chování) ..... mně už neubližuje (psychicky), protože už ode mne nedostává reakci, kvůli které to dělal (pláč, vztek, pocit beznaděje). Ještě to občas zkusí, ale mně to je jedno - beru jeho slovní atak stejně, jako by mluvil o počasí.
- v dětství dostáváme informace, které nám utvoří náhled na sebe (doporučuji přečíst si Čtyři dohody)no a to nám určí vzorec našeho chování a tím i okolí, protože ostatní si k nám dovolí jen to, co jim sami umožníme - byť nechtěně. Já si z dětství nesu nízkou sebeúctu a sebevědomí, potlačení vlastních potřeb pro blaho okolí,....... jak na sebe měním názor, mění se i chování lidí okolo mne. Když si nevážíme sami sebe, neváží si nás ani vlastní děti.
- jen si nemyslím, že to je řešení pro všechny. Pro mne to bylo tak moc "alternativní" , že jsem se tam odhodlala jít až když jsem byla úplně na dně.

- jo, v té terapii se dá zařídit i to opětovné zamilování .... ale až po tom "uzdravení hlavy"