Pořád jsem rozhodnutá, požádat o rozvod, čekám na poradu s právníkem a dotáhnu to, na to se nic nemění. Ale mám hrozné výčitky. Je to normální? Co když jsem to zavinila já? Co když dítěti beru tátu a celé se to odehrálo v mé hlavě? Manžel mi říká, že na něj hrozně tlačím, že mu nenechám žádný prostor k akci, žádný čas na změnu, všechno jde hrozně rychle. To uznávám. Ale mám u něj pocit, že nic měnit nechce - rozebírám to s ním všechno už od června. K psychologovi nezačal chodit, nic nezměnil ve vztahu ke mně, s děvčaty si píše dál. Jestli se schází, to nemohu posoudit. Jen mne teď dohánějí výčitky, jestli to nebyla moje chyba, že jsem na něj moc tlačila...

Přistoupila jsem na dohodu, že u nás zatím bude bydlet kvůli dítěti a financím, ale nejsem schopná se nějak spokojit s tím, že nezačal bojovat. Ani když jsem se sešla s jiným mužem, nevyjádřil nevoli, řekl, že mi bude vyklízet prostor - je to k žití?

Omlouvám se, potřebovala jsem se trochu vypsat...