Nemyslím, že mu křivdíš..., aspoň podle toho, co jsi tu psala..
Je to strašně těžké, ale takový vztah by většinu partnerů postupně zničil.
Kdybys byla schopna žít VEDLE něj...ale která žena to dokáže - moc jich neznám....

Z vlastní zkušenosti - když jsme měli doma krizi a manžela jsem neviděla, bylo mi fajn...problém jsem měla v okamžiku, kdy byl nablízku, jakobych z něj snímala jeho rozpoložení, vnímala jsem jeho nálady a ty další věci....a rozhazovalo mě to.

Pokud se od něj vzdálíš a nebude mít tu "moc" na tebe působit, bude to jednodušší.

Nevím, kolik je chlapečkovi, ale fakt bych ho s novým kamarádem neseznamovala blíž, nemůže tátu nahradit, nemůže ho zastoupit...může mu dát (časem) něco svého navíc. Te´d to může dítě mást - ono se to nezdá, ale děti hodně snímají z maminky a čím menší jsou, tím víc.
Prostě bych se snažila, aby neměl v hlavičce guláš...aby to neměl ode zdi ke zdi.

Hlavně bych se snažila nemít ty pocity viny...to hodně na děti působí a pokud budeš jednat vyrovnaně a pevně, bude mít dítě pocit, že je všechno OK (i kdyby se hroutil celý svět ) a bude v pohodě (thle třeba vyjatřuje ta scéna z Titaniku, kdy se loď potápí a maminka ukládá do postýlek svoje děti naprosto v klidu, nevědí nic o nebezpečí a o tom, co je čeká, matce důvěřují a cítí se v bezpečí).

Já vím, to se to radí...ale o určitě máš spoustu lidí, o které se zas i ty můžeš opřít...a kteří tě mají fakt rádi