Raduno,
v tom případě dobře, ale přeci jen nejlíp se umí do situace vcítit ten, kdo ji sám prožil, nikdy to nemůže být stejný, pokud mám jen naposloucháno nebo načteno k danému problému. Můžu být empatická jak chci, ale stejně to nebude úplně ono.

Moje ségra třeba teď pobaveně vypráví, jak jako těhotná nakupovala v supermarketu a tam se mezi regály válel chlapeček, tak ho objela vozíkem, vrhla opovržlivý pohled na matku, co stála vedle, pohladila si bříško, něco si pomyslela o výchově a v duchu si řekla "ty tohle nikdy dělat nebudeš, viď?"
A pak když stála za dva roky nad podobně se zmítajícím se synovcem a nevěděla jak vzniklou situaci nejlíp vyřešit se prý té mamince asi 1000x v duchu omlouvala.