Pavlo, já to teda fakt chápu...taky bych nechtěla žít s jinou ženou mého manžela, zvlášť pokud by chtěli žít tam, co jsme budovali společně pro nás.
Myslím, že by to bylo zbytečné týrání.

Nemáš nikoho, ke komu bys mohla jít? Rodiče, osamělejší kamarádku, něco, kde by ses mohla dát dohromady a nějak se sebrat a v klidu si promyslet, co a jak? Protože tahle situace, ve které jsi, je psychicky strašlivě náročná...a vlastně vylučuje určitý nadhled nad situací.

Jinak bych opravdu vyhledala právníka - aby poradil co a jak, i kdybych se měla zadlužit...abys věděla, od čeho se odpíchnout a nějakou posloupnost kroků.

Na manžela a jeho Vietnamku a na protikroky bych se vyprdla, oni budou mít brzy co dělat sami se sebou...a ty hlavně musíš řešit sebe a syna.
Možná můžeš manželovi oznámit, že s tím nesouhlasíš, aby u vás bydlela. Vlastníci domu jste oba, a když jsme pronajímali byt Vietnamcům, museli být na nájemní smlouvě podpisy nás obou...oni pak dokument o tom, že mají bydliště, předávali příslušným úřadům.
Jediné, co na ně při problémech platilo, bylo, že jsme jim pohrozili cizineckou policií.

Musíš ale mít hlavně někoho, komu se můžeš vypovídat, svěřit, kde najdeš nějaké psychické zázemí...abys na to všechno nebyla úplně sama.