Kluk byl výrazně hyperaktivní (doba soustředění pár minut, impulsivní), s poruchou motoriky a koordinace, logopedie (do 12 let), silný dysgrafik, problémy se čtením (údajně kvůli "neposlušnosti" nervů očí), neurologické poruchy.

U nás na ZŠ měl imho podle klasifikačních pravidel učitel povinnost přihlédnout k dys-*, dalším specifickým poruchám, hendikepům a IVP:

- formou ověřování vědomostí: minimum byl čas navíc, dále jiné písemky - doplňovačky, kratší diktát, psaní mimo třídu, zkoušení místo písemky, referát místo písemky,...
- v klasifikaci: nehodnocení jevů mimo testovanou oblast, nepřihlížení k formě a kvalitě písma.

A dělal to.

A nadto měl možnost toto zohlednit změnou známky až o jeden stupeň paušálně (dle vlastní úvahy). Většina postižených dětí je velmi povzbuzena pokud se jim vede a táhlo je to neskutečně kupředu až tak, že dneska je kluk úspěšně v kvintě 8l gymplu s vyznamenáním.

Škola byla nastavena tak, že mnozí měli možnost být integrování, ať už na základě oslabení v nějaké oblasti, nebo třeba nadání. Pokud dítě mělo SPU, tak škola pro něj zajišťovala další nápravné aktivity v rámci zvýšeného normativu na dítě (na to tlačila). K jejich absolvování se též asi tiše přihlíželo. I v hodinách byla práce nadstandardně individualizována. Formálně jsme měli právo na IVP, ale nikdy jsme nežádali o jeho sepsání, protože výuka mu i tak odpovídala.

Další zásadou bylo, že nikdo nemůže reklamovat a rodič ani právo znát známku jiného dítěte. Čili srovnávání (alespoň na úrovni rodičů) bylo vyloučeno a striktně odmítáno.