U nás třeba začínaly hrát všechny zvukové hračky u dítěte v pokoji - bylo jich asi 5 - v noci, všechny najednou, byly uloženy vysoko v policích, nikdo k nim neměl přístup, stávalo se to jen když jsem byla vzhůru a seděla hned ve vedlejší místnosti. Nejdřív jsem to brala jako důsledek nějaké závady nebo otřesu a několikrát je šla vypnout - pak už mi to bylo divné... bylo toho víc. Děti si s ním prvního půlroku po smrti normálně povídaly, mávaly na něj, my jsme žádné zrakové vjemy neměli. Ale je to někdo blízký, když jsem mu řekla, že se bojím, ty vnější projevy ustaly, už je to jen v pocitové rovině - a popovídat si přichází někdy ve snech - nejenom za mnou. Po podobné přítomnosti někoho neznámého netoužím ani za mák.