Úzkosti moc dobře znám. Trochu pomohly AD a psychoterapie, ale vrací se mi to, poslední dobou hodně. Procházím právě rozvodem. Z několika stran zastrašování, vyhrožování. Neustále o sobě pochybuju a vždycky se najde nějaký magor, který mě v mých pochybnostech ještě utvrzuje.
Teď je na tématu dne - nejsem dobrá máma, děti se mě bojí. Ději mívají teď v noci divné stavy, budí se, vstávám k nim. Jsem na mě přísná, sem tam na ně zařvu, když mě neposlechnou, často třeba ráno při vypravování do školy, nebo když musí sebou pohnout. Nebiju je, nepůsobím jim bolest, netrápím je. Hraju si s nimi, zpívám si s nimi, mazlím se s nimi, čteme si, věnuju se jim. Ale když kují nějaké nekalosti nebo když se mezi sebou dohadují či perou, houknu na ně.
Tohle mi tvrdí osoba, které se ty děti opravdu bojí, protože se chová pro ně nevyzpytatelně a nevědí, co od ní čekat. Která často řve na mě, dělá scény apod. Přitom tvrdí, že on je přeci naprosto v klidu. Dost mě zaujalo téma dole právě o selektivním zapomínači, protože přesně tohle na něj sedí.
Nevím, jak si pomoci od vlastních úzkostí, v uzavřených prostorách se mi neustále točí hlava, je to jako bych byla pořád na vodě, našlapuji do prázdna. Už jsem si zvykla - mám to vlastně pořád, neomdlívám, nepanikařím, jsem schopná s tím i chodit do práce a v práci i pracovat. Do toho obrovské bolesti zad v noci, kdy nemohu pořádně spát. Nevím, jak dlouho tohle vydržím a nevím, jestli se objednat znovu k psychiatričce, z péče mě propustila už loni, vypadala jsem (a cítila se) v pořádku a v pohodě.