ahoj,

asi budeš mít úzkostnou poruchu. Já ji mám taky, bojovala jsem s tím všemožně sama, ale nešlo mi to. Možná by pomohla joga či meditace, k tomu jsem se ale nedonutila. Vystupňovalo se to po narození dcery, pořád jsem se o ni bála a když jsem s ní zrovna nebyla a jela kolem houkající sanitka, hned se mi rozjela úzkost, že jede pro ni. Když to začínaly být absurdní strachy, např. pokaždé když jsem ji šla vyzvednout do školky, tak jsem byla hrozně nervózní, tak jsem to začala řešit. Psycholožka mi řekla, že to vůlí neovlivním, že to nejde a nabídla mi antidepresivum. Funguje to dobře. Najednou ty pocity nemám... myšlenky mě stále napadají, ale už to není provázeno stresem a úzkostí, nechodím už v noci malou kontrolovat jestli dýchá a tak. Tento zvyk mi zůstal z dob kdy byla malinká. Najednou vidím, jak ty stresy jsou nesmyslné. Na akutní případy pomůže třeba neurol, ale hlavně ho nebrat pravidelně, protože je návykový.. a pokud je to chronické, tak ta antidepresiva zaberou, ale také je nechci brát dlouho, protože člověk neví, co mu to v hlavě dělá či nedělá. Teď to beru jako berličku a je mi dobře, měla jsem totiž krizi kterou jsem potřebovala ustát a nezhroutit se před malou, tak jsem je začala brát... a opravdu je mi líp.