Rozumím. Moje dítě, velice introvertní Jan, se se šikanou setkal už třikrát za svá tři školní léta, se třemi různými Evami (mění každý rok spolužáky) a vždy velice trval na tom, abych to hlavně proboha s nikým neřešila. V jednom případě po čase změnil názor, neb došlo na fyzické násilí. V druhých dvou případech jsme se domluvili na strategii "jasného vyjádření nesouhlasu" (nacvičovali jsme doma modelové situace), s tím, že pokud to nepřestane, i přes jeho nesouhlas to budu řešit s paní učitelkou. V jednom z těch dvou případů to nepřestalo, proto jsem tak učinila, v tom druhém to syn vyřešil úspěšně, i když samozřejmě vztahy s oním Evou má stále napjaté.
Z mé zkušenosti se k tomuhle skoro vždycky váže pocit studu, především z toho, že by se to "mělo někde řešit". To, že to i tak mám řešit, jsem dostala radou od jednoho výborného učitele.