Nevím, jsem z toho vždy dost na rozpacích, nyní se cokoliv okamžitě pojmenovává slovem "šikana", přičemž když sledujeme filmy pro pamětníky, tak se v každém z nich kluci porvali, smáli se tlouštíkovi (Bylo nás pět nebo Páni kluci) a holky běžně pomlouvaly jednu ze spolužaček a tropily jí drobné naschválnosti, při sledování filmu se všichni zasmějeme, ale nedejbože aby se cokoliv stalo v nejbližší rodině. Sama za sebe asi zpětně přiznávám, že jsem byla dítětem, které si leccos zakusilo a ani se v tom po letech nemíním piplat, ale v rámci "vše zlé je pro něco dobré", konstatuji, že překážky mne lecčemu vyučily, zjistila jsem, že nic nedostanu zadarmo, zvykla jsem si na překážky ... dnes je mi víc než čtyřicet let, jsem navenek sebevědomou ženskou, která zná své možnosti, své hodnoty, dnes jsem zaběhla svůj první běžecký závod ve slušném čase, jsem spokojená v plnohodnotném manželství, v práci, podnikám věci, o kterých se mi dříve ani nesnilo, jsem typický příklad, kdy se ošklivé káče změnilo ... no v labuť bych neřekla, to by mohlo zavánět minimálně arogantní samochválou, ale řekněme, že jsem spokojená nejen se sebou samotnou ... otázka zní: byla bych na tom stejně, pokud bych měla dříve jednoduchý život, bez překážek, bez pomluv, bez toho, že mne i fyzicky lynčovali? Asi ne, překážky posilují charakter, dnes jsem za vše svým způsobem vděčná. Nepřejme svým vlastním dětem jednoduchý život oblíbeného dítěte s udusanou cestičkou všeobecné oblíbenosti, tyhle děti většinou v životě nic nedokáží, na průjezd v životě mají přece vše zajišťující rodiče. Sama svým dětem nic neulehčuji, jen ať poznají překážky, pomluvy, závist, to vše je posílí, lituji oblíbené děti perspektivních rodičů.