Ty dámy, které píšou, že by se rodičům už nesvěřovaly, kdyby zakročili proti jejich vůli..... No, ty asi šikanovány nikdy nebyly.
Synovi je 24 let a dodnes si pamatuje, jak jsem vyřešila šikanu. Na jedné straně také nechtěl být za slabocha, na straně druhé, vděčně vzpomínÁ.
Konkrétní situaci bych řešila takto:
Přišla bych do školy a ještě v šatně, či na chodbě, bych zabránila rukou pohybu milé dívky. Slovně a rázně bych se jí zeptala, jak se jí to líbí a upozornila ji, že je to moje první varování. Dala bych jí dobrou radu, kterou asi páni rodiče opomněli - NEDĚLEJ DRUHÝM CO JE TI NEMILO, JEDINĚ ŽE BY SE JIM TO LÍBILO.
Taktéž bych vyslovila naději, že druhé varobání již nepřijde. To by už totiž nebylo řešeno v šatně, či na chodbě, ale někde úplně jinde. Zároveň bych dívku upozornila, že by bylo dobré, aby o celé záležitosti informovala své rodiče. Aby náhodou nedošlo k mýlce a rodiče se včas dozvěděli, jak se jejich dcera ke své spolužačce chová. Jsem si 100% jistá, že dívka doma nic neřekne.
každý den bych se dcery ptala, jak situace vypadá. Kdyby se měla opakovat, postoupím o level výš a jdu za třídní učitelkou.
Dcera by měla zároveň vědět, že šikana se musí utnout v počátcích a že když situaci nezvládá sama, má se vždy obrátit na rodiče. Od toho tady jsou, ne?