Vždycky, když narazím na obdobná témata o lidské ne-lidskosti, vzpomenu si na pár vět z knížky Viktimologie. My se pohoršujeme, odsuzujeme, ALE my už máme informace, jak to dopadlo. Už žijeme v jiném světě.

Na celém světě se dějí a děly zrůdnosti. Nejčastěji pod záštitou konání dobra, podle hesla, že ti druzí vždycky vědí líp, jak má kdo myslet, konat, žít. Naší nadějí je z chyb druhých se poučit. Což se evidentně neděje, protože i v naší zemi je stále více volena ta politická reprezentace, která slibuje, že z obyvatel sejme tíhu zodpovědnosti za vlastní život a důsledky svých rozhodnutí, místo svobody i naši spoluobčané volí nové věznitele, protože vždy je něco za něco, sejmu-li zodpovědnost, tak se zároveň zbavuji svobody rozhodování.

A tak místo toho rozčilovat se zde, jak je to strašné, co někde někomu někdo prováděl, ptám se: a co teď a tady? Ve vaší rodině, ve vašem okolí, v zóně vaší působnosti? Není tam někdo, kdo trpí a očekává pomoc, a ti okolo něj dělají, že to nevidí, protože mají na očích masku svých předsudků a odsudků? Chod dějin nezměním. Ale mohu změnit aspoň něco. Mohu pomoci aspoň někde. Dělám to?