To si myslím i já. Byl jsem přijat na humanitní obor ještě v době směrných čísel, mám nějakou představu o tom, jaký byl přetlak u některých oborů (u většiny, přepočteno podle popularity, tedy počtu uchazečů naprosté většiny), i jak malé, až nepatrné mohly být rozdíly třeba mezi první desítkou šťastlivců a zbytkem z první padesátky.

Rozhodně nestudovali všichni, "kdo na to měli," ovšem i tehdy studovali tací, kteří si hlavně mysleli (nebo si to mysleli jejich rodiče), "že na to mají." Studium na vysoké, co si pamatuju ze svého omezeného osobního životního obzoru z konce 80. let, bylo u nás opravdu dost záležitostí nejen pomyslné inteligence, ale i společenské prestiže.

A ještě poznámka: jsem plně přesvědčen, že to, kdo na vysokoškolské studium takzvaně "má" nebo "nemá" se jen omezeně měří vrozenými předpoklady. Ano, schopnost vyhledávat souvislosti mezi fakty a vyvozovat z nich zákonitosti k nim patří. Mnohem větší roli než samotná vrozená schopnost hraje to, jak byla rozvinuta (rodinou a předchozím studiem, především, což je v průměru u nás spíš slabota, čest výjimkám v podobě škol i učitelů). A velkou roli hraje prostě také píle.