Mám podobnou zkušenost jako zakladatelka. Pro kněžství se poté, co mi umřel brácha a máma, rozhodl můj táta. Měl už tehdy vystudovanou jáhenskou teologii, knězem chtěl být zamlada, ale když komunisti zavřeli kláštery, zavřeli i jeho, a bylo po životní touze.

Nesmiřovalo se mi s tím lehko, ale nakonec mi stejně nic jiného nezbylo. Jednak už jsem byla jediný "zbytek" rodiny, a pak jsem si říkala, že když si může splnit to, co hodně chtěl, měl by to udělat. Taky mi bylo jasné, že to udělá, ať si o tom myslím, co si myslím. Jediné, co mě mrzelo, byly reakce lidí z okolí, že se teď konečně našel a podobně. Jako by ty roky, co jsme žili jako rodina, nebyly nic. Smiřovala jsem se s jeho rozhodnutím dlouho, vlastně až v posledním roce jeho života mi to přestalo vadit. Knězem byl od svých 69 let, umřel, když mu bylo 80 let.

A aspoň jsem mohla říkat, že jsem legitimní dítě katolického kněze. To se stane málokomu.

Zakladatelko, držím palce. Asi bych pořád a opakovaně zkoušela prolamovat ledy. Třeba manžel nakonec pochopí, že tím, že se ze syna stane kněz, o něj nepřijde. Mně to taky trvalo dlouho, a to to byla opravdu jiná situace.