Nejdřív šlo jen o to, že manžel je tvrdý ateista a nesnáší církev, je to podle něj celé nesmysl a vymývání mozků. Takže mu vadilo, když chodil do kostela, na náboženství, když se nechal pokřtít. Říkala jsem synovi, ať si z toho nic nedělá, že ho popichuje. První vážnější konflikt byl, když šel na církevní gymnázium a pak, když chtěl jednou - asi v sedmnácti - na týden na nějakou pouť na Slovensko. V obou případech syn šel a my se kvůli tomu zhádali. Já s tím opravdu neměla problém, byla jsem pyšná, když ministroval na Velehradě, koukaly na něj tisíce lidí, byl v televizi... manžel se z toho těšit nikdy nedokázal a ještě se mu vždycky snažil zkazit radost. Ale od té doby, co se syn rozhodl stát knězem (což mě obvinil, že je vina mojí liberální výchovy) nejde jenom o to. Má pocit, že ho ztratil, asi, prostě nebude žít podle jeho představ, mít děti atd.