To, že nemůžu srovnávat svoji dceru s jejími dětmi, to myslela jako v možnostech, rozhledu, rozmachu, prostě v životním záběru, ne v citové rovině. Ona ví, že dceru miluju.

Já nevím, jestli moje dcera někdy něco vyhraje nebo jestli dokáže něco důležitého pro lidstvo, ale je mi to upřímně jedno. Kdežto kolegyně má ambice a je pyšná na svoje děti, jak jsou dobré a co všechno dokážou, kde všude se o nich píše, atd. Myslím, že mě docela lituje, i když to nahlas neříká. Snažím se pochopit ji, trochu obrousit ten hrot, ale moc se mi to nedaří.