Oběšení bylo zvláštní cestou do podsvětí, kde se daly v zásadě získat dvě věci: vědění a plodnost. To druhý bylo v minulosti spojený s láskou, sexem, rozmnožováním a manželstvím, což dneska už moc samozřejmý asi není, stačí se podívat na pár posledních diskusí v tomhle směru. Ale mladý holky si ještě dlouho chodily pro kus provazu z oběšence, protože to povědomí manžel-láska-sex-děti pořád aspoň podvědomě přetrvávalo, i díky společenským poměrům (protože samotná ženská znamenala málo). Jak to souviselo? Věřilo se, že všechno živý se rodí ze země a pod zem se zase vrací, aby se to znova rodilo v nových tělech. V tom taky spočívá původ pohřbívání, bylo namístě tělo nebo aspoň kosti vrátit do země, vlastně zasít. Věřilo se, že tažný zvířata na zimu odcházej, odlítaj, plavou do země mrtvých, země věčnýho jara, některý, konkrétně koně, znaj přímý průchody, zkratky (takovou zkratkou moh projít i člověk, pokud chodil do spirály pořád doleva, zpátky musel doprava, proto je taky dvojitá spirála starej symbol plodnosti a novýho života), na jaře se vracej i s novýma – odtud čáp a děcka. Plodnost sídlila tam, pod zemí, člověku jí mohli speciálně dopřát lidi, co už tam byli – byli ZASETÝ. Ten provaz byl stopou k oběšenci, kterej už tam byl, něco jako zvednutý sluchátko.

Proč vědění? Protože onen svět nebyl jen zemí mrtvejch, ale taky zemí neumírajících. Stýkala se tam minulost a budoucnost, náš pozemskej svět žil jenom v přítomnosti. Stykem s oním světem se dala předpovídat budoucnost, ve zvulgarizovaný podobě si proto zloději kupovali provazy z oběšenců, aby věděli, jestli udělaj ránu a jestli hrozí, že je někdo chytí, v ještě víc zvulgarizovaný podobě, protože si mysleli, že je ten provaz chrání před chycením. Ale to byla už jen hodně vzdálená ozvěna. Dalo se taky získat vědění. Lidi se dřív i sami přiškrcovali, dneska to zkoušej mlaďoši, protože dostanou halušky, kdo ví, možná to souvisí s těma zážitkama při dušení, kdy se v mozku otevře leccos, co je jinak zavřený. Ale dřív to bylo tak: šibenice nebo prostě kůl, na kterej se dobrovolně i nedobrovolně věšelo, byl obrazem světový osy, stromu, sahajícího od nebe po kořeny světa. Podle jednoho podání byla oprátka provaz, po kterým se člověk spouštěl k těm kořenům, podle jinýho, pozdějšího (protože asi pochází teprve z doby, kdy se lidi naučili jezdit na koni) to byl vlastně kůň, zvíře, který dokázalo překračovat hranice světů. Oprátka byla jeho ohlávkou, mít ji znamenalo moct následovat čerstvou stopu. U těch kořenů byl pramen živý vody, kdo se ho napil, získal vědění. Ale vědění obvykle člověku štěstí, mír ani klid moc nepřináší... Už jenom to, že se věřívalo, že ten pramen vzniknul ze slz matky Země, který rok co rok umíral syn, o tom trochu svědčí. Pravý poznání se rodívá z bolesti. No a protože plodnost byla vlastně vláha, která měla základ právě tady, je jasný i proč souvisela ta láska (sex, stíhání ženichů) a snaha dovědět se víc, než bylo člověku jen tak dáno, ať poznání budoucnosti nebo čehokoli jinýho.