To si o jednom ze svých dětí myslím taky.

Ale tady nejde o princip. Jde o to, jestli se zrovna v tom konkrétním případě povede, že ve škole mimoně "přirozeně otrkají" a přitom přiměřeně "nechaj dejchat".

Kdyby chodil domů ztrápenej, je to jiná. Tam bychom si asi dali nohu za krk, aby se netrápil a zároveň mu to mimoňství nepřerostlo přes hranu, za kterou by nebyl schopnej ve světě najít nikoho, s kým by si rozuměl, měl ho rád a tak. Jenže on fakt v některejch věcech vybočuje a možná ho v tý oblasti málo rozvíjíme, co já vím, třeba by pak udělal díru do světa. Jenže zase, třeba by byl úspěšnej, ale osamělej a neschopnej se přizpůsobit v rodinných vztazích a hodně, a byl by smutnej, že ho nemá spřízněnou duši.

Kdybychom ho museli učit všechno doma a pak se mořit s učitelem jako u Ráchel, tak učím doma taky.

Kdybych měla postižený dítě, na který ve škole učitelé serou a spolužáci ho odstrkujou a ubližujou mu a posmívaj se, tak taky.