Emmy, člověk očekává od druhých to, co dělá on sám, prostě si myslí, že tak funguje každý, že to tak v sobě má každý (tedy že se každý i rád rozdá , nebo že má priority jako on).
Taky jsem si to tak myslela a měla. Byla jsem ochotná udělat i 2x víc pro mé nejbližší, než bylo nutné, abych je uspokojila...a asi tím i sebe a své vrozené pečovatelství.
Zastavilo mě až to, že jsem zjistila, že to zpět nefunguje. Ne že bych to úplně očekávala, ale v době, kdy jsem opravdu moc potřebovala pomoct, pomohli mi úplně cizí lidi a moji vlastní se distancovali.

A zjistila jsem, že to, co dávám, opravdu dostávám zpět - ale ne od nejbližších, ale od fakt třeba úplně cizích lidí. Až jsem z toho byla dojatá. A uvědomila jsem si, že to je jedno, jak kdo reaguje na mě, důležité je, jak reaguji já, jestli jsem se sebou spokojená...a že vždycky je mezi lidmi někdo, kdo kooperuje podle našich představ a někdo, kdo se našim očekáváním vymyká.
Blbý je, když se vymyká ten nejbližší (a pokud se to navíc týká mých dětí)...ale to fakt vůbec nevadí. Hlavně, že se máte rádi a nenecháte si ten vztah zkazit takovýma věcma. Ona třeba babička časem priority změní. Anebo taky ne.

Máte ideální vztahy s tchánovcema, už to je nadstandard, očekávat, že to bude na všech frontách - to už by byla pohádka .