Ono to dneska zní blbě, ale v podstatě to bylo tak, že jsem si prostě neuměla představit jít a živit se sama. Jak? Živit se znamenalo chodit do práce a kdy pak budu studovat - taková byla moje představa, musela bych odejít do Prahy a kde bych získala peníze než se rozkoukám. Navíc tehdy přihlášku podepisovali naši, nebylo mi 18 let. Vzala jsem to tak, že se můžu osamostatnit díky vlastní práci a pak že půjdu studovat, za rok - a že si něco našetřím. To byla utopie, protože s mým příjmem, kdy jsem víc než třetinu odevzdávala domů, abych prý vykompenzovala ztrátu přídavků, to nešlo. Tak že teda budu studovat při zaměstnání. Jenže - to jsem zas potřebovala doporučení od zaměstnavatele a ti mi řekli, že ne, že mě potřebují na té pozici, co jsem, víc je nezajímá. Když jsem pochopila, že to je nad moje síly, tak to mě teda dožralo /asi nejvíc přístup zaměstnavatele/, že jsem se rozhodla změnit zaměstnání a odejít z domu.
Já to sourozencům nevyčítám, oni nerozhodovali, zpočátku jsem to měla za zlé našim, ale jak čas běžel /teda spíš roky/, tak si říkám, že dobře tak, všechno je, jak má být. Pokud bych vystudovala, jsem si jistá, že bych neměla, co mám a těžko říct, jestli bych teď byla spokojená.