no jo, sdílím tvoje stanovisko, jenže dohodnout se lze pouze tehdy, pokud se dohodnout chtějí obě strany. U nás to celkem funguje na té konzultační rovině - nemáme stejný styl, ale dokážem najít průsečík který vyhovuje oběma. A ano, častěji jsem to já, kdo má "potřebu" něco dozařídit nebo změnit, ovšem pokud bez emocí shrnu co proč a nač, relativně snadno dosáhnu toho že danou věc odsouhlasí (tj. sám by to neinicioval, ale nic zarputile nevetuje). A pokud potřebuju aby manžel danou věc přímo udělal (přivrtal, sestavil), nechám mu dostatečný časový prostor ale vždy se dočkám celkem bez připomínek.

U tvého muže snahu o dohodu nějak nevidím, když návrhy odmítá a sám nové nepřináší. Nebo má tak specifický vkus a potrpí si na něco konkrétního/extra, co se těžko shání? Někdo je ochoten čekat na svůj vysněný kus čehokoli do interéru (prostě až mu můza dá jednu štípanou a rozbřeskne se mu "to je ono!" - takovýho znám). Ale upřímně, já tzhle detailisty moc nemiluju, potřebuju žít tady a teď, ne 15 let čekat na ideální polici.

Nebo je zavilý odpůrce změn jako takových, nejen v interiéru (tj. má neměnný vkus v oblékání, v jídle, ve zvycích...), což pak znamená že radši nebude mít nic, než aby to měnil , to je taky na palici.

Tak buď bych se snažila zjistit, z čeho pramení jeho nechuť k obměnám (znamená to práci, přemýšlení, změnu zajetých pořádků, čekání na pravou designovou perlu či co), a pokud to není nic z toho, tak je to jen prudič . Tak bych si snažila vyjednat strategii do budoucna stylem "já vím že tě to nebaví, zatěžuje, rozčiluje, tak navrhuju abys to nechal na mě, stanovíme si jen rozpočet a budeš to mít bez starostí, neudělám žádný naschvál typu fialová kuchyně a růžový baldachýn v ložnici, neboj, budeš nakonec spokojený, uvidíš".