Ze začátku manželství jsme se na všem domlouvali, pořád hledali kompromisy a pořád někdo z nás nebyl spokojený. Manžel, když jsem něco zařídila samostatně, s oblibou používal větu, že se tu necítí jako doma a že teda fakt neví, co s tím (bylo to až vyčítavý...). Když jsem chtěla něco přidělat, smontovat a podobně, byl to problém. Býval jsem z toho zoufalá, pořád jsem se snažila se s ním domlouvat, ale to nešlo, a když jsem něco udělala bez domluvy, tak to bylo taky špatně. Asi před čtyřmi pěti lety jsem se rozhodla, že když se s ním o tom domluvit nedá, tak to prostě přestanu řešit a začala jsem dělat změny sama, včetně montáží a podobných věcí. Trvalo to tak dva tři roky, až si najednou manžel uvědomil, že tady teda taky bydlí! a že by se na tom tady měl podílet taky... No a od té doby čas od času někdo z nás udělá nějakou změnu, někdy se na tom domlouváme, někdy to prostě vyplyne jen jednomu z nás (častěji mně) a už neřešíme, co na to ten druhý. Děláme to tak, aby nám v tom pokud možno bylo všem dobře a ono to funguje. Ale klíčový tam skutečně byl ten moment, kdy si manžel uvědomil, že může ty změny dělat stejně jako je dělám já, a zároveň, že se ani angažovat nemusí, ale může.
Letos kompletně předělal zahradu a musím říct, že výrazně k lepšímu Společně jsme předělali obývák, klukům jsme udělali nové pokojíčky, kuchyň jsem přeorganizovala a přeměnila celou já... a je nám tu čím dál příjemněji. Museli jsme se ale oba dva hodně osvobodit, abychom to spolu zvládli.