Jitys, neznám osobně konkrétní dítě o kterém je celá diskuze.
Kdyby moje dítě bylo traumatizováno kolektivním zařízením, nedávala bych ho tam, pokud bych nebyla samoživitelka a sirotek žijící na hranici bídy.
To v překladu znamená, že kdyby se situace nezlepšila ani ve školním věku, učila bych dítě doma.
Znám osobně x takových dětí, které se ale po pár letech zařadí do kolektivu naprosto bez problémů. Holt jim to jen trvá poněkud déle, než ostatním. Chce to zkrátka čas a trpělivost.
Jsem toho názoru, že psychická pohoda mých dětí je absolutně nejdůležitější. Důležitější než moje práce, například.