Tinno, já bych si vzala taky nějakou blízkou osobu, aby mě psychicky podržela. Potřebovala bych to určitě, znám se...v prvních chvílích ano, jsem extrovert... a v podobných chvílích potřebuju sdílet s někým, kdo mě má rád. Pak už zvládám sama.
Rodiče nemám, vzala bych si jednu z blízkých kamarádek, určitě by to pro mně některá udělala . kdybych měla maminku, poprosila bych ji...
Protože "tvůj" muž svou novou oporu má a bude těžké ho tam vidět, myslím. I s tou "oporou" .
Ten pocit zrady, ztráty, ublížení nějaký čas bude, rok, dva...je to dlouhá doba, ale myslím, že si tím člověk projít nějak musí.
A nedělala bych před soudem hrdinku, proč? Kvůli egu? Já myslím, že ani jemu to příjemné uvnitř nebude, že nemá pocit vítězství, možná už v něm hlodá určitá pochybnost...proč před ním hrát komedii, že o nic nejde, že se tě to nedotýká? Vždy´t i v Malém princovi se píše, že máme zodpovědnost za tvora, kterého si k sobě připoutáme...a vy jste přece byli ti nejbližší lidi..byli jste spolu v dobrém i zlém..proč by neměl vidět, že je ti to líto? Třeba se ti nebude chtít brečet...ale kdyby jo, tak to přece není nic trapného. Byli jste spolu tolik let, tolik jste toho prožili, to přece není jako vyhodit starou sedačku. Pochybuju, že jemu je to jedno,a kdyby ano, je to hajzlík a netřeba pro něj truchlit.