Bydlíme v bytě 3+1 s dědečkem (můj taťka). Takže je to pro nás takové 2+1 ve čtyřech. Máme dětský pokojík s palandou a my spíme na rozkládacím gauči v obýváku.
Když se narodil mladší, tak v dětském pokojíčku spal starší spolu s taťkou a já spala s miminkem v obýváku (aby se taťka v noci vyspal). Postýlka byla v obýváku i na denní spaní a malý se musel naučit spinkat při běžném rodinném šrumu (to ještě žila i babička, takže jsme v bytě žili v šesti lidech). Pak jsme chvilku měli v obýváku vedle gauče dětskou postel a starší měl sám pro sebe pokojíček, no a pak jsme pořídili palandu a sestěhovali kluky dohromady.
A co se týká věcí, tak v obýváku vždycky byly hračky pro mladšího, starší je měl v pokojíčku. Teď se snažím, aby oba měli hračky v pokojíčku (krom pár krabic s legem a kostkami), ale stejně jsou hračky všude.
Dokud spal malý s námi v obýváku, tak měl i věci ve skříňce v obýváku, pak se i s ním přesunuly do pokojíčku.
Samozřejmě zápasíme s každým cm prostoru, na druhou stranu je super, že děti vyrůstali v bytě i s babičkou a dědečkem, dnes už jen s dědečkem. Snažíme se, aby každý měl svůj koutek na hraní, případně aby mladší nerušil staršího při úkolech atd, no nechci vidět, až bude i ten malej chodit do školy... Sice mají v pokojíčku dva malé psací stoly, ale neumím si představit, že by si oba dělali najednou v klidu úkoly bez pošťuchování, legrácek a naschválů...