Pro mne by ani stavba domu nebyla tak stresující, kdyby to nebyl megabarák a nedělali jsme to svépomocí, a tak strašně dlouho, kdyby na to byl dostatek financí a kdyby se manžel totálně zdravotně neodrovnal. Megabarák byl jeho nápad, jeho vize a nedalo se s ním hnout. Svedla jsem s ním marný boj. Od začátku jsem mu říkala, že si na sebe pleteme bič. Teď už je pozdě, musíme to dotáhnout do konce.
mě nejvíc vadí, že si neodpočinu. Kdybych byla "normální", tak si teď užívám období, kdy je klid. Budu regenerovat a nabírat síly(duševní) na další kolo. Jenže já se místo toho stresuju už teď, vymýšlím co všechno se může podělat a už hledám řešení jak případné zádrhele řešit. A to není jenom u stavby, to je u všeho. Sebemenší záminka mi dá podnět k tomu, aby se mozek rozjel na plný obrátky začal vytvářet scénáře, aby se mi hlava zaplnila nesmyslným strachem.
Někdy to k tomu ani nemusí žádný podnět přijít, prostě se jenom tak bojím, všechno se ve mne sevře a já vůbec nevím proč, tak podvědomě hledám nějaký důvod a vždycky si nějakej najdu.
Jestli já někomu opravdu závidím, tak lidem co umí neřešit budoucnost, co si žijí v přítomnosti a všechno před a po pustí z hlavy ven. Co já bych dala za to, kdyby mne tohle někdo naučil.