Jo - to je pravda. Nejdřív jsem se zhroutila a tudíž vypnula, a pak jsem začala znovu a postupně se mi zadařilo, že jinak. Ale stejně neustále cítím, že jsem jen kousek od propasti, musím si dávat pozor. Tak nějak mám pocit, že k tomu spadnutí mám blíž než jiní.
A můj organismus se nějak neptal, jestli se to teď hodí - s dětmi se to nehodí nikdy. Ale v rodině se nic nestalo - všichni začali fungovat tak nějak sami, protože asi i děti věděly, že teď potřebuju klid.