Mně pomohly dvě věci:
1) Rada obvodní lékařky: v případě silné ataky rozkousat Neurol a pravidelně dýchat (ne zhluboka, na tři nádech, na tři výdech a soustředit se na to), v případě mírnější ataky totéž bez prášku. Ještě k tomu jsem přišla na to, že mi pomáhá přestat se soustředit na tu úzkost a pozorovat něco kolem sebe a v duchu si to komentovat - "hele, támhleta paní má pěkný kabát" a tak.
2) Jediná návštěva u odborníka, který mi vysvětlil, jak tyhle stavy fungují a jak se s nimi pracuje. Zásadní byla pro mě informace, že nejhorší je se ze strachu vyhýbat situacím, ve kterých ta ataka může přijít (jak píšeš, že jsi sestře odřekla výlet) a zůstávat "v bezpečí", to mi říkal, že je nebezpečné, protože to může skončit tím, že se člověk bojí vystrčit nos z domu. Správný je opačný přístup - jít tomu "naproti" (to neznamená zbytečně se vystavovat stresovým situacím, ale neuzavírat se před běžným životem). Protože když to člověk zvládne jednou - a to zvládne, protože určitě máš zkušenost, že ten stav odezní tak, jak přišel - podruhé to už bude lepší, protože bude vědět že se to zvládnout dá a že to zas odejde.