42 souhlasím s Janinou, já měla dlouho podobné stavy např. v tom metru nebo v autě stojícím v koloně ap. Hlavně v situacích,kdy jakoby není úniku.
Pomohlo mi odpoutávat pozornost při nástupu ataky, v metru to docela jde, v autě je to horší nebo na poště v momentě,kdy se člověk konečně dostane k okénku.
Používala jsem různé techniky a hlavně se těmto situacím nikde nevyhýbala, postupem času ... jak jsem zpět získávala sebevědomí se to začalo zlepšovat, trvalo to docela dlouho,ale stálo za to vybojovat.
Já jsem také hodně zaměřená na úspěch, spíš na neselhání a třeba omdlít nebo zkolabovat ( ještě mít u toho děti, které musít odvézt do školky a do školy) mi připadalo naprosto příšerné. Jenže jsem opravdu nikdy nezkolabovala, bylo mi zle to ano,ale vždy jsem to ustála.
Hodně mi pomohlo pochopit,že mé tělo je v pořádku a snese i poměrně velkou zátěž (ale musím se o něj řádně starat - dobře jíst ,spát a odpočívat, přiměřeně ho trénovat) a ty stavy jsou jen v mé hlavě. Další věc je,že i pokud by člověk přece jenom zkolaboval nic se neděje, může se to stát,ale svět se nezboří.
Od jisté doby se snažím být maximálně v pohodě za všech okolností, stres jsem si většinou vytvářela sama právě přehnanými nároky a teď už dokážu říct ne.
Dokonce už zase ráda jezdím metrem i autem, kolony se mnou nic nedělají .... po pravdě byly doby ,kdy jsem nevěřila,že to tak někdy zase bude,ale podařilo se.
Držím palce,ať to vyjde .... chce to odvahu a výdrž,hodit za hlavu vše co nadměrně zatěžuje (už se nedívám na zprávy v Tv, seriály typu dr. House a kriminálky .... zní to směšně,ale zjistila jsem ,že to ve mě vyvolávalo zbytečné strachy, protože tam je to samé neštěští, náhlé kolapsy, příšerné scénáře smrti ap. a to mi zůstávalo někde v podvědomí a pak se objevovalo) . Hodně fyzicky pracuji, cvičím a soustředím se opravdu jen na to důležité .... vrátila se i radost z cestování (což dřív neexistovala,protože jsem se bála opustit "bezpečí" domova).
Pomohlo i to,že v nejhorších dobách jsem si zajišťovala doprovod, zasvěcený jedinec (matka) jezdila se mnou jako morální podpora.Nechtěla jsem ,aby dělala věci za mě, i taková nabídka byla, to by ale bylo špatné ... jen jsem potřebovala to rozptýlení a oporu.
Já jsem to zvládla sama,ale věřím ,že dobrý psycholog by tu cestu učinil snažší (já bohužel žádného nenašla), léky mi nepomohly (proč to je na dlouhé vyprávění),ale Lexaurin nárazově v malém množství jsem párkrát v krizi úspěšně použila. Mám ho stále jako takový záchraný pás,ale neberu ho, jen ho nosím v kabelce ... pokud se nyní úzkost ještě objeví většinou ji zvládnu bez problémů.