Nohavica zpiva,ze rana jsou smutnejsi,nez vecer. Tak to mam taky. I ten emocni jed mam v hojnym mnozstvi,ale kdyz syn bojoval o zivot,jako by mi pustil zilou a hodne se toho proste vyplavilo. Uplne jsem citila,jak me to osvobozuje. Tak se stalo,ze jsem soucasne pocitovala strach,uzkost a bezmoc ale taky ohromnou chut do zivota a radost z toho,co mam. To si nepamatuji, jestli jsem mela nekdy predtim. Spis ne,optimista jsem nikdy nebyvala a chut do zivota byla neco,ceho jsem mivala dlouhodoby nedostatek.Ze bych se nekdy budila s nadsenim z noveho dne, to fakt ne. Spis unavena a zpruzela. Mozna je to jen nejaka momentalni obranna funkce,protoze si ted nemuzu dovolit nejake zhrouceni....treba se to jeste dostavi.
Uz jsem tu psala,jak jsem si na lednici dala ten citat od Twaina - Dej kazdemu dni sanci,aby byl nejkrasnejsim v tvem zivote. Fakt jsem to zkousela a myslim na to. Ale nekdy na to zapomenu a vzpomenu si vecer ....a vyhodnotim to asi takhle: "Tak dneska to nedopadlo". No ale nesmi se to vzdavat . Asi jde uz o ten moment probuzeni,aby si clovek ten den hned nezosklivil. Nejaky ranni ritual,dobry caj nebo kafe,pustit si dobrou hudbu,preladit se...... Ale je mi jasny,ze to neni tak snadny,navic samotny se mi to tak uplne nedari. Nejsem Kvete Fialova
Nesmis to vzdavat