Nepaušalizuji.

Naopak, jak jsem psala. Mám štěstí na okolí.
Manžel taky dlouho nevěděl kudy kam se mnou, já to sama nevěděla, za 3 roky vyšetření mi našli chorob, že kdybychom se tím měli zabývat, už tu nejsem..

A pak prosté vyhoření, úzkost a panická.
Došlo mi to dříve, než dovyšetřili, že to bude jinde. Takže jsem si došla přímo na psychiatrii. Našla materiály o úzkostech, panické poruše. Trefa.


Asi po roce manžel prošel asi díky starostem se mnou vlastně tím samým, co já - na lécích neskončil nikdy, nějak jsem vnímala jak mu je, jiné důvody, jiné pocity,

ale možná díky tomu, že jsem tím projela, jsem nabídla účinnou a fungující pomoc. Nebo to bylo štěstí a nebylo to tak zlé a hluboké.



ALE O TOM STÁLE TÉMA NENÍ. Spíš o tom, jak přiblížit blízkým, že člověk neblbne, že by sám chtěl, že to neovlivní, je to podvědomá reakce, nějak vyžádaná, chtěná, jakože když selžou játra, tak nás budou všichni litovat a když dojde hladina správného hormonu v mozku, tak... jsme divní.