Přidat odpověď
Ale zároveň když to vnímám jako pacient, je to frustrující. Je mi blbě a ještě to abych nebyl ze společnosti vystrnaděn, musím to tajit.
Když chci přežít, musím se zapřít a dělat "jakože nic". Dokud to jde.
Když už to nejde, tak se musím krom nemoci vypořádávat s reakcí okolí. To k úzdravě nepřispívá.
Je to takový hloupý začarovaný kruh.
Ale hodně obdivuji ty partnery, kteří jsou empatičtí. Jdou do hodně těžké role. Částečně obětují i sebe.
Hele, ale ono to není nic jinýho, než se starat o fyzicky nemocnou osobu bez nějaké jistoty zlepšení.Tam je stejná frustrace. Řekla bych, že je to ještě mnohem společensky více zavrženíhodné, když by ženu opustil manžel poté, co ochrnula na nohy. Kdežto když odejde od "blázna", je to pochopitelné.
Předchozí