Jenže ani blízcí nejsou vždy v takovém stavu, aby ti podporu poskytli. Kdo nemá z čeho dávat, tak prostě nedá. Moje máma je celý život, co ji pamatuju bez energie, jen se tak plácá životem, stěžuje si, neustále mě deptá negativními předpověďmi, všechno je podle ní špatně, pořád je unavená, pořád se cítí nemocně (klouby, hlava, žlučník, psychika). Jeden čas brala AD a to byla docela dobrá, dokonce mi i pohlídala někdy děti, když jsem potřebovala. Ale to pak následující dny mluvila o tom, jak je z toho unavená, jak holky neposlouchají a je to s nima těžký. Prostě jsem pak měla výčitky, že jsem po ní něco vůbec chtěla, když je z toho taková špatná. S AD z ní byl celkem snesitelný člověk, se kterým bylo možné něco sdílet jiného než její stavy. Poslední dobou se to nedá vydržet, protože je toho na mě hodně, a sama bych potřebovala, aby mi někdo pomohl, poskytl podporu. Ona toho není schopná a jen se pořád dožaduje nějakých ohledů na svůj stav, jakmile jsem jen trochu nerudná, nebo nechci poslouchat její názory, tak se hned cítí totálně zavržená, nedokáže pochopit, že i já mám své dny, a potřebuju, aby si řekla, jo byla protivná, ale prostě toho má hodně. Tohlo ale nefunguje. Ona je tak pohlcená sama do sebe, že není schopná ani tolerovat, že já mám taky dost. Ale určitě by tady taky napsala příspěvěk, jak má děsnou dceru, co na ni vříská, když se jí něco nelíbí, a že ona si to vůbec nezaslouží, protože ona to myslí dobře. Nejsem jednoduchá povaha a jsem dost choler (proč tohle není diagnoza, kterou lidi tolerují), a mám co dělat sama se sebou. Ale často mi přijde, že "lidi s diagnozou", ať je to deprese nebo AS nebo různé hyperdětičky pořád vyžadují nějaké speciální ohledy a myslí si, že my bez diagnozy to máme vždy extra lehký a dobrou náladu a ochotu pomoct, přizpůsobit se najdem každý ráno na nočním stolku.