Terezo, já to chápu. Psala jsem ze své zkušenosti s depresivním člověkem. Že někdy je to nemoc, ale někdy vidíš, že u toho člověka vyvolaly jeho momentální duševní stav nějaká přesvědčení, která jsou úplně mimo a nereálná. Tak máš chuť řvát, že tohle už není deprese, že kdybych si myslela, že mi vždycky všechno každý odkýve, jinak mě nemá rád, tak prostě skončím na práškách taky, protože ten názor u mě způsobí v hlavě chemickou nerovnováhu (pocit křivdy, osamělosti apod.). Možná to špatně popisuju, ale někdy je těžké u depresivních lidí odhalit, kde si tu chemickou nerovnováhu v hlavě způsobují sami. Taky se dokážu dostat do stavu, kdy si připadám rozstřeseně, duševně na dně apod., ale často vím, že kdybych se přestala litovat a vzala to, jako kdyby se to dělo někomu jinému, tak získám nadhled a zkusím se někam posunout. Třeba i jen na vzduch