Raduno,

určitě na tom něco je, ale myslím, že velkou roli tam hraje taky to, jak je ten jedinec osobně rezistentní.

Někoho obrazně řečeno položí, když jinak milující maminka mezi řečí zmíní, že nebyl chtěné dítě, jiný přežije v celkem dobré duševní pohodě i dost drsné rodinné prostředí.

Já chápu, co chceš říct, ale od okamžiku, kdy je člověk dospělý a může to ovlivnit, tak je přeci v jeho zájmu, aby si tu případnou zátěž netáhl až hluboko do dospělosti - přijde mi trošku zvláštní, když někdo ještě třeba v padesáti říká, že je takový nebo makový, protože jeho rodiče dělali nebo nedělali to či ono.

Možná to i trošku souvisí - když něco pociťuju jako problém, tak sice na začátku může pomoct, když si řeknu, že "za to nemůžu", protože "za to můžou" ti, kdo v mém dětství něco udělali špatně, ale to je informace, od které se má člověk odpíchnout (aby se zbytečně za něco neobviňoval a mohl začít napravovat případné škody), a ne na ní ustrnout (a pak ještě v padesáti obviňovat svoje rodiče z nějakých skutečných nebo domnělých křivd v dětství).

Mimo jiné proto, že když neodpustí jim (že něco zvorali, ale asi málokdy ve zlém úmyslu) , tak může těžko odpustit sám sobě a přijmout se takového, jaký je.