To nechcem, obviňovat rodiče, o to jistě nejde.
Dělali to jak nejlépe uměli, a předali jen to co sami dostali.

Spíše je to, jak říkáš, odpíchnout se od toho, a poznat, že "tohle není moje".
Výmluva na druhé jistě ještě nikoho nevyléčila.


Určitě i odpustit se hodí, alespoň ve své mysli, prostě odpoutat se od toho, vědomě a zcela programově. Abychom mohli jít dál.
Vědět, ano nesu si tuhle zátěž, ale teď to budu dělat jinak. A to "jinak" fakt může trvat hodně dlouho, někdo nepřekročí svůj stím ani v padesáti, ani do smrti.


No, vždyť co bychom tu na tom světě dělali, kdybychom měli vyřešený všechno hned, ne?

Já jsem na to přišla také poměrně pozdě, že žiju něčí představy, ne svůj život. A teď nemám na mysli ani rodiče, na mě se podepsal spíše systém celkově, školství a moje velká docilita, snaha vyhovět, zavděčit se (to už je v mé povaze, to vím, že je "moje").

Prostě když mám v tom větší pořádek, lépe dokážu oddělit jedno od druhého a cíleně si vybrat.


Pro mě bylo ohromnou úlevou zjistit, že se mohu chovat JINAK, a že to jde, a že se nic hrozného nestane. Bylo to jako kouzlo, Jako vysvobození z vězení.
Šla jsem celou dobu vedle toho, jen jsem to neviděla.

Naplnilo mě to nadějí, že mohu zm ěnit více věcí, nejen tuhle.

A naděje je něco, co jsem už hodně dlouho nepocítila. Je to jako probuzení ze slého snu. Vím, že v mnoha věcech ještě sním a snít budu, nechci to bourat vše najednou. Jen to poznání, že můžu, je pro mě úchvatné.