Jentak,
neřešila jsem, jestli to někdo z mé strany bere jako ubližování.
Věděla jsem, že moje jednání (to, že se vůči otci vymezím) povede nepřímo k tomu, že mámě bude ubližováno (vyčítáno, atd.). A to mi prostě vadilo. Nechtěla jsem být tím, kdo mámě ubližuje. I když ona by mi to nevyčítala, nejspíš by to vůbec tak nebrala, že za to můžu já.
Ona si za tu situaci (manželství), ve které se ocitla, mohla sama, chtěla to ukončit, když jsem byla ještě malá, ale neměla kam jít a jediné rozumné řešení v tu chvíli - s ohledem na děti - bylo zůstat. Ona se rozhodla zůstat a přizpůsobit se tomu manipulátorovi (ona by ho zřejmě tak nenazvala), protože byla přesvědčená, že to je to nejlepší pro její děti...
Nemůžu soudit, jestli to bylo blbý rozhodnutí nebo ne, protože kdoví, jak bychom žili, kdyby se naši rozvedli..
Ale máma to udělala s nejlepším vědomím a svědomím, vždy byla hodný člověk, citlivý, jen se ocitla prostě v moci manipulátora a už odtamtud nedokázala utéct.
Mám jí to mít za zlé? Mám jí to vyčítat? Měla jsem ji v tom ještě nechat máchat?