Raduno,
byla jsem na tom podobně, s tím rozdílem, že jsem přesně věděla původce těch mých problémů. Byla jsem ve vlivu otce celou vysokou školu, asi jsem neměla sílu říct, že se prostě budu živit sama. Bylo to taky spojený s mým nízkým sebevědomím. Pořád jsem si vyčítala pocity, že nemám otce ráda, všichni kolem měli své rodiče rádi a měla jsem pocit, že je správné mít rodiče rád, být jim vděčná, atd. Jakákoli kritika mě bolela, připadala jsem si neschopná. Ještě nějaký roky po vysoký, kdy jsem už měla svoji rodinu, mě to semílalo vždy, když jsme byli u našich a byl to pro mě pokaždé stres.
Trvalo mi, než jsem si to v hlavě přerovnala. Dneska se nestydím za to, co si o tátovi myslím, ačkoli do očí mu to neřeknu. Nepovažuju to vůbec za důležitý. Důležitý je pro mě ten vnitřní pocit. A ano, to, že mu to neřeknu do očí, je s ohledem na mámu. Proč šťourat do vosího hnízda? Já vím, že máma je svým způsobem se svým životem spokojená, že by nic neměnila. Ani si nemyslím, že by změna "na starý kolena" něčemu pomohla. Je to její rozhodnutí, jejich život. Já mám svůj.
Je mi takhle dobře, moc se mi ulevilo.
A to, že o tom otevřeně mluvím, neznamená, že se hnípu v nevyřešených věcech. Jestli to tak vyznělo, tak je to asi tím, že je momentálně náročnější období, máma je nemocná a mně je jí líto, protože táta se chová stále sobecky. Já s tím nic udělat nemůžu, nikdo nemůže. Prostě to tak je. Jen mi to přijde smutný.