nojo, sny, ale když já jsem si občas vysnila blbost, a až když jsem jí dosáhla, tak jsem vlastně zjistila, že to nechci .
Co jsem chtěla hodně bylo vyjet do UK, to jsem si splnila, chtěla jsem s rodinou žít někde v zahraničí, to se dost velkou náhodou a oklikou taky podařilo. No a pak jsem třeba chtěla mít taky toho koně (nejezdila jsem závody, jen rekre), a když ho teď můžu mít, tak couvám, neumím si to představit, najednou tomu nechci dát ten čas, práci a nerv (jsem posera ve smyslu strachu ze zranění atd). Chtěla jsem být letuškou, i jsem se přihlásila kedysi na ČSA, dneska když vím co to obnáší a jak jsou na tom ČSA jsem ráda, že mě tenkrát nevzali (no trochu jsem to při rozhovoru podkopala sama). Chtěla jsem dělat překladatelství (můj dávný sen, pracovna s obr knihovnou plnou slovníků a chytrých knih), pak jsem k tomu chvíli přičichla a zase jsem se stáhla, ještě jsem na to neměla, a jsem pomalá. Pak jsem chtěla učit, dobře učit, zajímavě učit, dělá mi dobře přednáškový prostředí, moje ego si lebedí. Ale vycucává mě to psychicky tak, že přijdu pokaždý domů s migrénou, klepu se, jsem vedle jak ta jedle, už z příprav mě jímají děsy, chvílema vůbec si nevěřím. Když to vidí můj muž, očima se mě ptá "stojí ti to za ty nervy?". Takže vůbec nakonec nevím, jestli to co si vysním je pro mě to pravé.