"Asi žijem v nějakým jiným vesmíru, ale v naší rodině se babičky neberou jako zdroj levnýho hlídání, ale jako součást rodiny, členové našeho nejbližšího kruhu, s nimiž prostě rádi trávíme čas, a kteří jsou přirozenou součástí života těch nejmenších členů rodiny."

Jenže to taky hodně závisí na tom, jaké ty babičky jsou.
Mne moje babička vychovala a i když jsme byly každá jiná, tak jsme si navzájem rozuměly, ráda jsem s ní trávila čas. Dokonce i s bývalou tchýní, synovou babičkou, celkem ráda trávím čas, protože je sice úplně jiný typ osobnosti než já a ani si nemyslím, že mne má bůhvíjak ráda, ale ten čas strávený s ní není "o ničem". Ona se zajímá o to, co dělá třeba moje ségra, kamarádky, který zná, bavíme se o synovi, ona mi zas vypráví něco o svých kamarádkách nebo příbuzných... je to prostě nějakej smysluplnej dialog. Když je to babička typu mý matky, která se nezajímá o nic a o nikoho, jen o sebe, a 90% času si stěžuje nebo někomu něco vyčítá, tak je to potom těžký, že jo. Lidé jsou prostě různí.