Já jsem na mateřské už celkem dost let, před tím jsem byla v procesu a před tím dvě děti se kterými jsem studovala interně/pracovala.
Vždycky jsem to vnímala tak, že živím, živím děti i muže vlastním tělem a to přeneseně i doslova.
To, že "mě živí", což ve skutečnosti znamená "necháváš se živit místo abys pracovala", by mi řekl muž jen jednou. Odešla bych okamžitě, tohle by pro mě bylo horší, než že si někde na kongresu s kýmsi vrzl (nemyslím, že by to dělal) nebo nějaké jiné lapálie, ale takováhle formulace totální neúcty a pohrdání by pro mě byla konec.
Z úst bližních, především žen, to beru jako projev závisti. Protože já se totiž mám dobře. Ne hmotně, ale emocionálně. A přitom nemám prachy, vliv, figuru, hadry, dokonce teď nemám ani oholené nohy. Nezjistila jsem to hned, ale měla jsem kliku že mi relativně brzy došlo, že nezávislost nespočívá v tom, že máš prachy a to pokud možno jen a jen svoje vlastní. Nezávislost je, že nemáš duši otroka. A když ji nemáš, tak klidně můžeš být v panimáma, protože být panimáma je dneska punk.