proto bych nežila v Norsku. A také mi obdobné zásahy do rodiny připadají naprosto přes čáru, a evidentně na to celá norská společnost dojíždí.


Uvedu příklad: uvidíte po ulici jít maminku s dvou až tříletým dítětem na vodítku a kšírách. Nahlásíte jí na OSPOD za týrání?

Skutečnost: Dítě má poruchu sluchu a je velice zbrklé, a jen díky takto vymyšlenému systému se daří rodičům jej v relativním bezpečí dopravit těch pár metrů od auta k lékaři, aby dítěti pomohl. Dítě maminka v náručí neudrží, za ruku také ne, a dítě se několikrát vytrhlo a vběhlo pod auto. Domluva nepomáhá - dítě ji nerozumí, nevnímá, neslyší.
Má to happyend - dítě to těch pár týdnů vydrželo, nikdo na ně sociálku nezavolal, povedla se operace, dospěla nervová soustava, a je z něj sice pořád poněkud divočejší, ale už zvládnutelný školáček.