Kudlo, možná jsi ale shodou okolností trefila ideovej zdroj (jeden z ideových zdrojů) podobnýho postupu - domácí násilí na ženách a ženský práva. Připadá mi dost možný, že zkušenosti (i stereotypy) mohly bejt přenesený do další kapitoly, což je domácí násilí na dětech.

Ono navíc souběžně s řešením těchhle aspektů ženský otázky sílila i imigrace, často kulturně značně odlišná, do do tý doby v podstatě kulturně homogenního Norska. A násilí na ženách imigrantů se často posuzovalo jako skupinová, kulturní záležitost, na rozdíl od etnických Norek, posuzovaných jako individuální tragédie. A imigrantky byly vnímaný jako pasivní oběti, tj. o to aktivnější roli měl hrát v představách aktivistů stát.

Tohle se opravdu mohlo promítnout do přístupu k dětskýmu násilí:
- respekt vůči dětem jako plnoprávným bytostem, zrovnoprávnění dětí s ostatními
- nepřípustnost všech forem násilí (vč. sexuálního, domácí znásilňování nejen bylo, ono zůstává důležitou a stále plně nedořešenou součástí problematiky domácího násilí na ženách v Norsku)
- děti jako pasivní oběti, stát jako jejich aktivní ochránce
- kulturní odlišnost, násilí vnímané jakou součást kultury, proti němuž je někdy jedinou možnou obranou vytržení z daný kultury (vysvobození) - to je např. zkušenost s azylovými domy pro ženy.