Já pamatuji totalitu, ruštinu jsem se učil povinně, spíš než jazyk to bylo o ruské literatuře. Takže ruštinu s tím mám spojenou. V současnosti člověk vidí možná lépe než tehdy, co jsou Rusové zač.

Chce-li se někdo učit jazyk, měl by se zajímat o kulturu toho národa. Jazyk je prostředkem ke kultuře. Učit se např. jen kvůli kariéře, to by mi jako motivace nestačilo. Za bolševika pro mě angličtina byla jazykem zemí, kde je demokracie, tak jsem měl silnou motivaci se ji učit.

Potom, chce-li někdo v jazyce mluvit, tak to chce konverzaci ne s učiteli, ale rodilými mluvčími. Za perestrojky jsem čítal ruský noviny, co nosila kolegyně do práce. Psali tam věci, co by člověk u nás našel spíš v samizdatu a nebo zakázaný literatuře. Tam tehdy byla značná svoboda slova. Rusku jsem zažil na vš, učila tam nějaká Oksana. S Rusy jsem jinak mluvil párkrát, na rozdíl od západních cizinců jsem o konverzaci nestál. Krátce jsem vysvětlil cestu, ale neměl jsem potřebu se s nima bavit.