Prosím, povzbuďte mě. Momentálně mám pocit, že už mě v životě čeká jen dřina, smutek a nekonečná samota. Nehledě na výčitky, které mám vůči dětem. Budou žít jen s matkou, mužský vzor jim bude chybět. Jak se to na nich podepíše, hlavně na synovi? Ale od začátku...
Jeden rozvod mám za sebou, poté jsem začala žít s dalším mužem. Po dvou letech s ním ale vím, že to nepůjde. On to ještě neví, ale jsem rozhodnutá to s ním skončit, trápím se hrozně. Jak sám řekl, stal se ze mě jen uzlík nervů, ale svoji vinu nevidí. Ať se rozhodnu jakkoliv - zůstat nebo odejít - vždy prohraju. Nový život, ve který jsem s ním tolik doufala, se nekoná. Budu muset odejít zpět přes celou republiku na malé město ke svým rodičům, kteří mi nabízí pomoc. Aspoň něco... Ve středním věku bez chlapa a práce, se třemi předškolními dětmi na krku.
Mám hrozný strach, každou chvíli slzy v očích. Měli jsme spolu být šťastní dalších 40 let... Nemůžu to stále pochopit, že je konec, ale jinak to nejde. Jsem na dně, ale ne jako on - on získá znovu zpět svobodu, já naopak budu připoutaná k dětem, bez peněz, bez možností...
Jak jste to zvládly vy, kde jste vzaly vůli k životu. Já momentálně nemám sílu se na děti ani usmát. Jen křičím a brečím...