Je to smutné, ale já jsem ho jako nejbližšího člověka nikdy nevnímala. Byla mezi námi vášeň, opravdu velká zamilovanost. Jakmile ale máme fungovat v každodenním životě, on mi uniká a já tápu, musím se dožadovat jeho pozornosti. Kolem dětí se snaží fungovat, pokud je doma. K sobě navzájem jsme ale cestu nenašli. Hlídání dětí nemáme, ani k odborníkovi nemáme možnost zajít, aby nás vyslechl a "rozsoudil"... Nemám žádný nadhled, pouze neustálý pocit úzkosti z jeho přítomnosti a z představy budoucnosti s ním.