jak netuším, jestli je zvládnu uživit, je to tady s prací složité. Mohla bych se vrátit do původní práce, z které jsem před lety odešla (odnesla jsem to tam ale nervově, i když peníze byly opravdu dobré). Je to ale od rána do večera, dovolená 14 dní v roce, víc nic, neexistují paragrafy, nemocenské, ani nic podobného.
Já asi vím, co bych měla dělat, ale nemám na to odvahu. Pořád si říkám, jestli hrát o čas, že ji to za chvíli přestane bavit. Být příjemná, v pohodě, doma všechno ok, že ho třeba potom trkne, co dělá. Ale asi ne, to je jen moje zbožné přání. Myslím, že kdyby tu nebyly děti, že ho tu nic nedrží.
A nejhorší je, že naše rodina mu brání v trávení volného času, ale chce si s ní vytvořit novou. Moje IQ na toto už fakt nestačí.
Pořád si říkám, že se musím začít soustředit sama na sebe, ale já to snad ani neumím. Celou dobu jsem tady fungovala pro rodinu, pro děti. Vzdala jsem se kariéry kvůli nim, aby všechno bylo v klidu a v pohodě a na to jsem dojela. Pořád si říkám, že kdybych se mu víc věnovala, kdyby mi tolik času nezabraly děti, že by se to nemuselo stát.