Tahiti, marná nejsi ani omylem, úplně tě chápu, že se snažíš vztah ještě zachránit. Asi by to bylo jiné, kdybys měla příjmy a práci, že bys dokázala odejít a adekvátně se o děti postarat. Teď to nejde, takže je celá situace neřešitelná. On zůstane - špatně, on odejde - špatně, ty odejdeš - ještě horší atd. Máte málo peněz, hypotéku, on nemá na to utáhnout dvě domácnosti, ty nemáš na to táhnout domácnost sama...

Asi bych prostě čekala a nedělala NIC. Ani bych ho nevyhazovala, ale ani se nějak moc k němu neměla. Postupně bych se citově odpoutávala, důležité by pro mně bylo, že platí společné výdaje. Může to trvat několik let a kdo ví, co se všechno stane. najdeš si dobrou práci, najdeš si nového a fajn partnera, jeho to přestane bavit a budete jako rodina fungovat dál... Samozřejmě je také možnost, že prostě odkráčí k milence a nazdar. Ale to ještě nenastalo, život mě naučil, že problémy se mají řešit, až když přijdou, nemá smysl se trápit tím, co může být třeba za půl roku. Jako ony ty problémy třeba dorazí, ale už je to jiné, než jak jsem se toho před časem bála, situace je jiná, přišla jsem na to, jak to řešit... Prostě netrápit se tím, co bude, ale řešit momentální okamžik.